iDive.cz - Váš potápěčský rozcestník

Web pro výměnu informací, pro potápěče a se zaměřením na potápění, freediving

pátek, 22 červen 2012 20:56

Dekomprese s pSCR RB TresPresidentes

Napsal(a) 
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Hlavním problémem dekompresního potápění s pasivními SCR je plovoucí kyslík v dýchané směsi. Je to dáno metabolickou spotřebou kyslíku a doplňováním pouze premixu do smyčky na rozdíl od CCR, které mixují směs ve smyčce na zádech a frakci FO2 (procentuální zastoupení) je u nich možné řídit pomocí dostřiku 100% O2. Toto obvykle pro udržení parciálního tlaku kyslíku na požadované urovni, tzv. Setpoint. Ten je obvykle kolem 1.2 Bar ppO2 pro bottom time a pro výstup a celé deko se zvyšuje až k hodnotě maximální. Kyslík je tedy v podstatě také plovoucí, ale tím správným směrem. Tj. s klesající hloubkou je frakce O2 rostoucí a (zjednodušeně řekněme) ppO2 konstatní.

 

 

U pSCR a tudíž u všech klonů RB80 je situace přesně opačná a tedy s klesající hloubkou frakce O2 klesá a tím klesá i ppO2 a to dokonce rychleji než na OC. To má samozřejmě vliv na dekompresi, protože námi dýchaná směs je s klesající hloubkou stále méně vhodná.

Aby byl jasnej rozdíl jak je to u CCR, pSCR a OC, dám malý příklad změny směsi s hloubkou.

Hloubka-----Směs----------OC------------pSCR--------CCR Setpoint 1.3

21m--------EAN50--------EAN50--------cca EAN41---------cca EAN42

9m---------EAN50--------EAN50--------cca EAN36---------cca EAN68

Takže tady je vidět, co se se směsí děje. U OC je to stále stejná směs. U CCR je směs neustále upravována směrem k ideálnímu ppO2, čímž se i krátí dekompresní časy. U pSCR je to právě naopak a s tím souvisí právě problémy týkající se dekomprese. Čím jsme výš, tím horší dekompresní směs dýcháme. S tím si musíme nějak poradit, pokud chceme dekompresit pomocí ritrívra, což přichází na uváženou např. v případě používání trioxových a helioxových směsí na deku. EANx asi nemá smysl řešit skrz RB, jedině snad v případě potřeby zajištění tepelného konfortu a omezení rizika dehydratace, tj. v podstatě se dá říct v případě dlouhých časů ponorů. I když je pravda, že teplá, vlhká směs je příjemná asi vždy.

Já jsem zatím odzkoušel dvě metody, jak řešit plánování a výpočet dekomprese pro pSCR TresPresidentes.

1) Zaprvé jsem si pohrával s výborným plánovačem dekompresních ponorů V-Planner. Ten je schopen v posledních verzích řešit výpočet dekomprese jak pro dekompresní plyny na OC, stejně tak ale i v případě jejich dýchání skrz ritrívera a to i s příslušnou úpravou FO2 směsi se změnou hloubky a také tím danou úpravou (prodloužením) časů zastávek.

2) Jako druhou metodu jsem si pohrával s ratio deco. Vyzkoušel jsem pár ponorů s výpočtem podle této metody a s drobnými úpravami je použitelná bez problému dokonce i s původními standardními směsmi jako premixy. Můj osobní dojem, proč tahle metoda vyvinutá pro OC funguje bez problémů, je její bezkonkurenčně nejvíc konzervativní přístup ke střední fázi ponoru, speciálně k zastávkám na EAN50, které jsou z hlediska velikosti změn FO2 uvnitř smyčky pSCR nekritičtější. Zatímco metabolická spotřeba je víceméně stejná (řekněme konstantní z pohledu absolutního množství O2), v nižších fázích jsou změny směsi malé kvůli vyššímu tlaku a hustotě směsi a tím většímu absolutnímu množství O2 (objemová hustota částic) ve smyčce, výše jsou změny zase menší kvůli nízkým (anebo nulovým v případě O2) frakcím inertních plynů v deco mixech a tím menšímu ovlivnění směsi nižším absolutním množstvím inertních plynů v premixu při jeho dostřiku.

Standardní a nestandardní mixy X (nebo =) bazmek mixy.

Standardní mixy je dobré používat, když:
a) používáte ratio deco
b) potápíte s DIR buddym na OC
c) prostě to tak chcete

Nestandardní nebo chcete-li "osobní standardní" mixy:
a) v případě použití plánovacího software, který si s nimi dokáže poradit a dekompesi naplánovat i s nimi
b) požadavky na speciální směs, např. u hlubokých ponorů kvůli vyhnutí se kontradifuzi, popř. HPNS může být potřeba zatlačit na END.
c) nonDIR buddy na OC
d) prostě to tak chcete

Vždy je lepší, pokud mají v týmu všichni členové stejné mixy, ať už z hlediska bezpečnosti, tak ale i logistiky. Je tak možné jejich sdílení pod vodou mezi členy týmu, snadnější míchání (z pohledu gas blendera mám DIR velmi rád) a navíc snadnější kontrola mezi jednotlivými členy. Těžko se dá uhlídat, jestli někdo nezkazil switch, pokud každý switchuje v jiné hloubce a těžko víte, jestli někdo nepokazil deko plán, pokud má každý jiný.

V případě buddyho na OC nemáte moc na výběr a kvůli ustáleným konvencím se asi přizpůsobíte a namícháte EAN50. V případě buddyho se stejným přístrojem je ale lepší použít pro potřeby pSCR upravené mixy, které nazývám (ovlivněn maďarskými kolegy) "bazmek" mixy.

"Bazmek" mixy:

Z hlediska dekomprese a zavedených konvencí je ale samozřejmě lepší vždy používat směsi, které jsou pro potápění na OC opravdové bazmek mixy, ale pro pSCR jsou nejlepší. Jsou to mixy, které se po průchodu smyčkou stávají v hloubce standardního switche původními směsmi standardními popř. osobními standardními. Tj. mít mix, který se stane v 21 metrech EAN50 ve smyčce, mix, který se stane helioxem 80/20 v 9 metrech. Ty nazývám bazmek mixy.

Jejich výhody jsou asi jasné:
1) switch v hloubkách obvyklých pro OC bez ztráty výhody vysokých ppO2 při switchi
2) možnost v hloubkách před switchem na další směs přepnout na OC a získat směs, která znatelně zvýší ppO2 v dýchané směsi i oproti OC.
3) možnost použití ratio deco pro standardní mixy i jakékoliv další metody plánování dekomprese v podstatě stejným způsobem jako plánování ponoru na OC se směsmi obvykle potápěčem používanými pro OC.

Speciálně pro náročnější ponory tj. větší hloubky a delší časy je lepší jejich použití. Rezervy na dekompresních plánech a neřku-li modelech se u nich zmenšují, hrdlo možností se zužuje a to, co se schová, ztratí a co odpustí na mělčích, kratších ponorech, už nemusí klapnout na delších a hlubších.

Ale extrémnější ponory jsou už za hranicemi tohohle článku. Tam už končí sranda a začínají se používat techniky, které se u normálních ponorů nepoužívají. A ačkoli je to právě to nejzajímavější, protože co funguje tady, říká i co je lepší dělat při normálních ponorech, veřejně to tu psát nebudu. Osobně začínám řešit tyhle specialitky vždy pro ponory přes hranice celkového času ponoru cca 100 minut, čili řekněme cca do 100m/10min nebo 65m/30min a mezikusy. V těchto hranicích tyhle specialitky preferuju, ale zanořím se i bez jejich splnění s klidným svědomím. Za nimi vím, že by to nejspíš klaplo, ale já se mám rád a chtěl bych ještě chvíli potápět. Ono to totiž pak občas neklapne. Příkladů je speciálně v Dahabu občas vidět dostatek a sám si člověk při tom množství ponorů taky osahá, co mu subjektivně dělá dobře a co zas tak moc ne.

Číst 1549 krát

Komentáře