iDive.cz - Váš potápěčský rozcestník

Web pro výměnu informací, pro potápěče a se zaměřením na potápění, freediving

středa, 21 květen 2014 09:52

MRAMOROVÁ KRÁSA

Napsal(a) 
Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)

Miltitz, foto: Petr VaverkaMiltitz, většině lidí nic neříkající jméno. Pouhých 8 km vzdálená Míšeň (Meissen), však už myšlenku, díky výrobě porcelánu, evokuje. Dokonce i označení cesty k pozůstatku dolu mine hodně okolo jedoucích aut. Nenápadná cedule směruje návštěvníky pod železniční trať na parkoviště na bývalé výsypce. Pro někoho turistická atrakce s barevně nasvícenými stěnami, pro jiného místo návštěvy koncertů řídce pořádaných smíšeným sborem z Drážďan. Akustika ve vstupní hale je vhodná právě pro vystoupení takového tělesa. Naším zájmem zde ovšem není poslech sborového zpěvu, ale činnost méně prozaická. 

 

POTÁPĚNÍ

Tato „mladá“ lokalita byla pro účely potápění vlastně objevena teprve nedávno. První potápěčské pokusy zde byly provedeny roku 1997. Iniciativu drží skupina zájemců o speleopotápění z Drážďan. Díky jejich aktivitě bylo v roce 1998 vydáno povolení k potápění a tím byl odstartován i počátek prohlídek  suché  části pro veřejnost. V roce 2000 se již místní chlubili s položením fixních lan o celkové délce 650m. V pozdější době byl navíc vystavěn nový vstup do vody, instalováno osvětlení a vstupní jezírko bylo oploceno. Za  takového stavu jsme do Miltitz v zimě loňského roku přišli poprvé. Prvním ponorům však předcházelo téměř roční úsilí. Od prvních kontaktů prostřednictvím e-mailu, přes několik osobních návštěv v Drážďanech  až k prvnímu ponoru do křišťálové vody………….

Potápěči na Miltitz, foto: Petr Vaverka

 

Potápěč na lomu Miltitz, foto: Petr Vaverka

HISTORIE

Vápencový důl v Miltitz je znám od roku 1400. Od prvních počátků byl využíván k těžbě mramoru. Do roku 1770 bylo dobývání prováděno pouze v letních měsících. Později, až do roku 1810 byl provoz celoroční. Roku 1850 bylo započato s  těžbou podpovrchovou.

Když na konci 19.století začaly problémy s přítokem vody do díla, byla ukončena těžba mramoru a vápenec byl dál využíván už jen jako surovina k dalšímu zpracování. S přestávkami se zde těžilo do roku 1924.

Ve válečných letech, v rámci hledání bezpečných úložišť paliv, zde  ministerstvo pro zbrojení a munici III. říše zřídilo sklady benzínu. Ty měly současně sloužit jako výrobna leteckého benzinu. (Z důvodu častých leteckých útoků spojenců na německé rafinerie.)

Miltitz byl tehdy označen krycími názvy MOLCH 3 a 4.  Rafinerie zde nikdy, i přes vysoké nasazení materiálu a pracovníků, nevznikla. Za to ve chráněné dílně byly produkovány ventily a písty leteckých motorů. Ještě před koncem války bylo zařízení uzavřeno.  Po válce byl důl znovu vyčerpán a v místě pod přilehlou železniční tratí zavezen. Roku 1967 byly pumpy odstaveny navždy a od té doby hlubiny čekaly na první novodobé návštěvníky.

Potápěči na Miltitz, foto: Petr Vaverka

Potápěči na Miltitz, foto: Petr Vaverka

 

TAJEMSTVÍ BAREVNÝCH SLOJÍ

Když po dlouhé době vyjednávání přišel den naší první návštěvy Miltitz, byl dávno zapomenut shon a nervy se zajištěním vstupů, a jako první zahraniční skupina jsme se vydali na cestu pouhých 150km od Prahy. Uvědomovali jsme si, jaké štěstí nás potkalo s objevem jedinečného místa k jeskynnímu potápění takový kousek od domova. Na místě nás  již čekali naši přátelé z Drážďan. Do nitra dolu vede široká a šikmá chodba. Po ní se návštěvník dostane do prostorné vstupní haly s podzemním jezerem a vstupním jezírkem pro potápěče. Ke společnému svozu těžké výstroje slouží dodávka místních speleologů. Nalehko, jen s nezbytnou přílbou, vstupují pak do podzemí jednotliví účastníci.

Při první prohlídce důlních prostor nás kroky přivedly k podzemnímu jezeru, v jehož průzračné vodě leží zbytky betonových základů původních benzínových nádrží. Člověku by se zdálo, že si na ně může nataženou rukou volně sáhnout. Čistota vody ale vzdálenost opticky velice zkracuje, leží totiž v hloubce šesti  metrů. Okolní mramorové stěny odrážely světla nainstalovaných výkonných reflektorů a svou barvou dotvářely monumentální dojem z prostor v podzemí.

Miltitz podzemni jezero, foto: Petr Vaverka

Podzemni jezero, foto: Petr Vaverka

 

Rychle jsme připravili výstroj a oblékli se do suchých obleků. Místo pro nástup do vody bylo vymyšleno a provedeno s německou důkladností. Dokonalé masívní stolky pro těžké sestavy láhví a betonový chodník pro vstup do vody celou proceduru strojení a zanoření velmi usnadňuje. Hlavní vodící lano nás ze vstupního jezírka dovedlo na první chodbu v hloubce 6m. Zde jsme odložili naše dekompresní láhve s kyslíkem a začali se spouštět úpadnicí průřezu 5-6m do hloubky díla. Postupně jsme míjeli odbočky v různých úrovních. Na značce 35m náš přímý sestup skončil. Pomocí šňůry z osobního bubínku Honza propojuje hlavní sestupovou šňůru s fixem v odbočce a dál pokračujeme po vrstevnici severním směrem. Po třech minutách jsme se dostali do hlavních prostor dolu v Miltitz. Obrovská podzemní hala se stropem vysokým 25m vyneseným impozantními pilíři vynechanými při těžbě. Je dlouhá téměř 80m a po jejím svahu je možno klesnout až do hloubky 64m. Naše cesta mířila k betonové stěně na konci haly, kde je v hloubce 45m umístěna mosazná deska s iniciálami jména Adolph von Heynitz. Tak je také hala po majiteli dolu pojmenována. Odtud jsme sestoupili po širokém kamenném schodišti a dostali se na konec kolejové dráhy, kde v koridoru vystavěném z kamenů dodnes leží torzo důlního vozíku. Při dalším klesání míjíme čtyřmetrové čerpadlo u paty jednoho ze sloupů. Sestup jsme zastavili na hloubce 58m u jiného vozíku, ze kterého ze silné vrstvy sedimentu vystupuje pouze mohutný ocelový podvozek. Několik nezbytných fotografií nás ještě zdrželo těsně před začátkem dlouhého výstupu. Pak jsme už pokračovali jen směrem vzhůru halou A.v.H. k vrstevnici a dál do hlavní úpadnice k nudné dekompresi. Teprve teď mi dochází, že oblek mám po včerejším lepení nového zipu s Petrem dokonale těsný. Voda měla na zimní období nezvyklých 8 st.C a to je na  dlouhé dekompresi příjemné. Pomalu jsme stoupali do první výměny plynů, kde používaný trimix 18/45 nahradil nitrox 50. V 17m jsme zvolili atraktivnější úzký průlez vpravo z úpadnice a v 70. minutě jsme u našich odložených láhví s kyslíkem. Dekomprese na kyslíku je zde zajímavou prohlídkou chodby v šestimetrové hloubce. Galerie má několik odboček a celková délka je cca 200m. Viděli jsme v ní odložené lopaty, podvozky vozíků, poštovní bicykl a podobné artefakty. Zajímavostí, kterou lze vidět právě zde v menších hloubkách, jsou bílé vzlínající vývěry, které se  srážejí ve vodě v křehké útvary délky do 15cm. Místní je přiléhavě nazývají „makaroni“. 

Makaroni, foto: Petr Vaverka Výstup, foto: Petr Vaverka

Devadesát minut po zanoření jsme se znovu objevili ve vstupním jezírku a stejně pohodlně jako do vody, jsme po betonovém molu vystoupili z nádherných zatopených prostor mramorového skvostu.

 

Poštovní bycykl, foto: Petr Vaverka Vozík, foto: Petr Vaverka

 

Trpělivost při vyjednávání, včetně plnění všech podmínek pro bezpečné potápění v jeskyních a uzavřených prostorách, se vyplatila a my se nyní pravidelně vracíme do nám již známých chodeb vápencového dolu v Miltitz. Německá asociace pro technické potápění PATD se ve standardech liší jen minimálně, potápění zde přesto podléhá přísné písemné registraci.  Cave certifikace je samozřejmostí. Od roku 2002, kdy zde němečtí jeskynní potápěči uskutečnili první trimixový ponor, se nyní směsové potápění, jako jediná možnost pro navštívení hlubších částí, stále více rozvíjí. Na nás tato místa se svojí rozlehlostí a tajemností stále ještě čekají.

Pumpa, foto: Petr Vaverka

Petr Vaverka, www.vaverka.net

 

 

Číst 1649 krát

Nejnovější od Petr Vaverka

Související položky (podle značky)

Komentáře